20 let od přijetí lustračního zákona

4. října 2011 uplynulo již 20 od přijetí lustračního zákona. JUDr. Petr Toman, spoluautor tohoto zákona, poskytl rozhovor Lidovým novinám, které se tomuto výročí věnovaly. „I po dvaceti letech vzpomínám na atmosféru, která přijetí tohoto zákona provázela“, říká dnes JUDr. Petr Toman, bývalý poslanec Federální shromáždění a spoluautor lustračního zákona a pokračuje. „Jsem velmi rád, že lustrační zákon, na jehož vzniku jsem se podílel, prošel opakovaně testem ústavnosti. Jsem rád, že jsme ani z dnešního, poučeného pohledu nepřipravili nějaký právní paskvil, jak nás mnozí obviňovali. Jsem přesvědčen, že lustrační zákon pomohl při vzniku demokracie v Česku a že jsme se vyhnuli podobnému vývoji jako na Slovensku, v Polsku a v některých dalších postkomunistických zemích.“

Níže uvádíme přepis článku publikovaného v Lidových novinách: Zákon ničivý jako penicilin


Lidové noviny 3. 10. 2011

Když federální premiér Marián Čalfa zvedl ruku pro lustrace, podle pamětníků měl v očích slzy. "Tých milicionárov ste tam dávať nemuseli," obrátil se na tvůrce zákona. Lustrace byly antické drama. Po dlouhých peripetiích, kdy se proti sobě postavili staří přátelé – dokonce spoluvězni – z disentu, federální parlament 4. října 1991 těsně souhlasil. Dělicí linie neběžela jen mezi levicí a pravicí, ale dokonce i uvnitř jedinců. U žádného jiného zákona z porevoluční doby se tolik lidí nevyznávalo z vnitřní rozpolcenosti.

Jako občan jsem pro, jako generální prokurátor federace mám pochyby, prohlásil Ivan Gašparovič (dnes slovenský prezident). K údivu všech pro plošné lustrace zvedl ruku i kariérní komunista, federální premiér Marián Čalfa. Václav Klaus se hlasování úplně vyhnul. Prezident Václav Havel váhal. Tehdejší ústava mu neumožňovala veto, ale jeho postoj měl značnou váhu. Podle pamětníků se rozhodl během svých (pětapadesátých) narozenin. "Sledoval jsem zblízka, jak do něj odpůrci zákona hučeli na večírku tak dlouho, až ho to znechutilo – a zákon podepsal," říká filozof a chartista Daniel Kroupa. O morálním dilematu, jak naložit s prominenty a kolaboranty, nakonec rozhodl hlas jiného filozofa – Jana Sokola. Už v březnu 1991 napsal do Lidových novin obezřetnou obranu plošných lustrací, které přirovnal k pesticidu na zaplevelené louce či k léku, který pomůže i uškodí: "Penicilin v těle potrefí vedle stafylokoků také střevní flóru – a přece se někdy používá." Když v říjnu toho roku došlo na lámání chleba, Sokol na rozdíl od většiny svého klubu zákon podpořil. "Nebylo možné rozhodit rukama a neudělat nic," vzpomíná dnešní proděkan Fakulty humanitních studií UK. Zákon, přijatý jako mimořádné opatření na pět let, platí dodnes.

Odejděte a nikdo se nic nedozví

Lustrace nikdo z revolucionářů roku 1989 nechystal a neplánoval. Jenže po rozpuštění obávané Státní bezpečnosti tu zbylo její masivní, lepkavé tajemství: obří archiv různých špiclování a udání (odhadovaný na 18 až 20 kilometrů svazků), který začal prosakovat jak skvrny skrz mokvající zeď. 

Jejich kouzlu podlehl první porevoluční ministr vnitra, lidovec Richard Sacher, který se zprávami pro Hrad snažil získat důvěru prezidenta. Václav Havel a jeho poradci zpravidla dali kompromitovaným lidem diskrétní ultimátum: takto se odporoučel první generální prokurátor Pavol Sitár (advokát z Košic, od nějž StB získávala informace o tamní židovské obci) nebo hradní kancléř Josef Lžičař.

Proti takovým lustracím nebyli ani jejich pozdější odpůrci. Třeba porevoluční ředitel Československé tiskové kanceláře Petr Uhl požádal o lustrace redaktorů hned po nástupu do funkce. Redaktor Vladimír Nečas ho citoval v dobovém Respektu: "Přiostřil jsem situaci, doslova je vydírám. Buď sami dobrovolně odejdou a nikdo se nic nedozví, nebo uspořádáme schůzi na příslušném pracovišti a tam si vše vyříkáme." Když jeden redaktor namítl, že to připomíná čistky po roce 1968, Petr Uhl suše opáčil: "To nemohu posoudit, protože jsem tenkrát ihned putoval do vězení." Jenže ne každý zacházel s materiály StB čestně: silný muž slovenské politiky Vladimír Mečiar si z nich udělal brutální nástroj na likvidaci soupeřů. A v červnu 1990 se navíc zasekl dosud hladký hradní mechanismus: šéf lidovců Josef Bartončík, agent StB v letech 1971 až 1988, sice prezidentovi slíbil rezignaci, ale pak si ji rozmyslel.Dva dny před volbami ho proto náměstek ministra vnitra Jan Ruml označil v ČTK a v televizi za "bezcharakterního člověka".

Parlamentní vyšetřovací komise se během roku 1990 snažila zmapovat práci StB. Při kutání v archivech narazila na přísně tajný rozkaz z 28. listopadu 1989, kde se estébákům nařizuje přechod do konspirace, "pronikání do pravicových seskupení" či vytvoření "kvalitní vlivové agentury v hromadných sdělovacích prostředcích". Z toho plynula logická otázka: Je možné, že síť ještě existuje a někdo ji řídí?

Čekal jsem pískot. Ale tleskali!

V listopadu 1990 federální vyšetřovací komise podnikla dobrodružnou akci, která připravila Mečiara o jeho vydírací nástroj. V den, o němž věděli, že slovenský premiér bude v Praze (jednal o dělbě kompetencí mezi federaci a republiky), vyjeli převzít originály svazků StB. Poslanci se rozdělili, aby ve stejnou hodinu zazvonili u tří bývalých úřadoven tajné policie – v Bratislavě, Banské Bystrici a Košicích. Nový federální ministr vnitra Ján Langoš jim dal na cestu ochranku a tajný rozkaz.

"Všude to šlo hladce, jen v Bratislavě se šéf pobočky cukal a snažil se sehnat Mečiara. Až se k němu naklonil jeden z ochranky a ukázal pod sakem samopal škorpion: Odmítáte splnit rozkaz federálního ministra vnitra?" líčí člen komise Stanislav Devátý (později šéf tajné služby). "Mečiar nás za to léta nenáviděl, říkal, že jsme sviniari." Parlament pak požádal členy komise, ať prověří minulost ministrů a poslanců. Pokud zkompromitovaní lidé neodejdou sami, mají se jejich jména veřejně přečíst. "To mělo skutečně až antické rozměry," říká mluvčí komise Petr Toman (dnes advokát), na nějž padl úkol toto obřadné "vyvržení z obce" provést. Ještě v předvečer se přimlouval předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, ať vynechají předního právníka, docenta Vladimíra Mikuleho (ten nakonec doručil rezignaci k datu 5. dubna, takže přečten nebyl). V den D, pátek 22. března 1991, dorazilo do parlamentu předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým se zákazu čtení svých jmen domáhali dva poslanci za moravské hnutí – Boleslav Bárta a Václav Tomis.

Mluvčí komise za přítomnosti televizních kamer přečetl deset jmen (dnes jsou obecně známa: Jan Kavan, Vojtěch Filip nebo už zmínění Bárta, Tomis a Bartončík). "Byl jsem z toho dost rozklepaný – bylo mi 29 let, označovali mě za jakobína – a měl jsem pocit, že už mi nikdo nepodá ruku. Jel jsem potom domů do Chomutova a dva dny nevylezl ven," vzpomíná Petr Toman.

Pak ale musel do Plzně na mítink právě vznikající ODS. "Čekal jsem od lidí pískot, že jsem bonzák, možná i rajčata... A oni místo toho vstali a tleskali!" Podpora plošných lustrací byla silnější, než si politici a novináři v Praze zprvu uvědomovali. V září 1991 Rudé právo citovalo průzkum, podle nějž 58%chce zveřejnit seznam všech spolupracovníků StB. Ať už z důvodu morální očisty (jako pravicoví chartisté Daniel Kroupa, Pavel Bratinka nebo Václav Benda), z bezpečnostních důvodů včetně možné vydíratelnosti (jako členové vyšetřovací omise) – nebo jen z pocitu, že "divokým lustracím" se musejí dodat pravidla (jako jiní, váhavější stoupenci).

Jeden metr vládne všem

Do přípravy pravidel se pustila federální vláda Mariána Čalfy. První verze zákona z dílny vicepremiéra Pavla Rychetského – měl se jmenovat "o zákazu výkonu povolání" – zahrnula pouze ty příslušníky StB, kteří pracovali proti tzv. vnitřnímu nepříteli, jejich vědomé spolupracovníky a pouze ty funkcionáře KSČ, kteří řídili práci bezpečnosti. Po protestech pravicových poslanců se vládní návrh rozšířil na všechny příslušníky StB, tajemníky KSČ od okresní úrovně a velitele Lidových milicí. U všech jen tehdy, pokud se "podíleli na potlačování lidských a občanských práv" (to měla hodnotit zvláštní komise). Celé se to přestávalo líbit těm, na jejichž resort by zákon dopadl nejvíc; hlasitě protestoval například ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Ale rozzlobení byli i poslanci: kvůli pravidlu, že za zveřejnění lustračního výsledku by hrozily až tři roky vězení nebo pokuta. "Když budu znát svého donašeče, který mi 20 let ničil život, a řeknu jeho jméno po účinnosti tohoto zákona, pak si půjdu sednout já, a nikoli tento donašeč," žasl Václav Benda, zakladatel malé, ale vlivné Křesťanskodemokratické strany, a nazval návrh "zákonem na ochranu StB".

Třídenní rozprava byla místy dosti osobní. Když Zdeněk Jičínský (chartista, ale i spolutvůrce komunistické ústavy) vybízel ke smíření a křesťanskému odpuštění, politický vězeň 50. let Bohuslav Hubálek zprudka opáčil: "Co vy víte o vymlácených zubech a rozbitých patách při nočním výslechu?" Jeden slovenský komunista se zlomyslným pohledem na premiéra Mariána Čalfu navrhl zakázat funkce bývalým "předsedům celozávodního výboru KSČ při Úřadu vlády". Zákon se postupně měnil do dnešní podoby: mezi překážky se dostalo samo členství v Lidových milicích, týkal se jmenovaných (nikoli volených) funkcí včetně soudců, prokurátorů, vojáků od hodností plukovníka, šéfů státních médií, akademických hodnostářů... Hlavní změny předkládal Petr Toman za ODS a podpořila je ODA, čeští, slovenští a maďarští křesťanští demokraté, federalisté ze slovenské VPN či většina lidovců ("Jde o to, aby milicionář nebyl pět let ředitelem školy – nic víc, nic méně," řekl jejich nový předseda Josef Lux). Daniel Kroupa prosadil výjimku pro funkcionáře KSČ z období pražského jara. "Byl jsem upřímně přesvědčen, že je nesprávné zahrnout sem i lidi, kteří se snažili zemi demokratizovat," vysvětluje. Jelikož si nebyl jist, odkdy dokdy dubčekovskou éru vymezit, nechal si data poradit od chartisty z levicového tábora Ladislava Lise. Na jeho návrh je v zákoně období "od 1. 1. 1968 do 1. 5. 1969". Ve finále se rozhodovalo mezi principem individuálního zvažování před komisí (a tedy rizikem, že práce potrvá léta a kvůli množství skartovaných svazků nebude podle čeho soudit) a plošného "slepého" mechanismu (a tedy rizikem, že z funkcí budou muset odejít i ti, které ke spolupráci StB donutila a míra jejich selhání není jasná). Druhý princip o pár hlasů vyhrál – k pravici se přidal Rudolf Battěk a jeho Asociace sociálních demokratů nebo Jan Sokol z klubu OH. 

ZODA nehlasoval bývalý komunista Vladimír Dlouhý. "Nehledal právní kličky. Prostě řekl, že nemůže," vzpomíná spoluzakladatel strany Pavel Bratinka. "Když jsem vyšel ze sálu, přicházel Václav Klaus a ptal se mě, jestli už to skončilo."

Milicionář pozvedá svůj hlas

Odpůrci lustračního zákona mluvili o katastrofě. Česká policie přijde o "čtyři až osm tisíc" příslušníků, píše 17. října 1991 Rudé právo a 6. listopadu varuje pod titulkem "Ředitelny škol bez odborníků?". I premiér Marián Čalfa, který zákon podpořil spolu s klubem VPN, vyjádřil obavy o osud prokuratury. "Děkoval jsem mu za podporu a on se na mě obrátil se slzami v očích – Tých milicionárov ste tam dávať nemuseli," líčí Daniel Kroupa.

Jeden z milicionářů na Generální prokuratuře Jiří Teryngel (dnešní známý advokát) se stal mluvčím protestní petice prokurátorů a soudců Na obranu právního státu.

"Jako demokraticky smýšlející právníci (...) považujeme za svoji povinnost pozvednout hlas na obranu ústavnosti," stálo v protestu proti zákonu, který "dopadne na tisíce lidí, kteří se po více než dvaceti letech persekuce vrátili na odpovědná místa". Podepsali ho dnešní soudce Nejvyššího soudu Pavel Šámal nebo Zdeněk Sovák a Jan Fořt z Vrchního soudu.

Hlavní vlna lustrací proběhla následovně: v letech 1991 až 1997 vydalo ministerstvo vnitra 303 504 osvědčení, z nichž 15 166 (pět procent) bylo "pozitivních", tj. dokládalo evidenci v registrech StB. Zákon byl původně přijat na pět let. V roce 1996 byl prodloužen na dalších pět let a pak na neurčito. Dvakrát byla potvrzena jeho ústavnost. V roce 1992 z něj federální Ústavní soud vypustil kategorii "důvěrníků" a "kandidátů tajné spolupráce" – tedy lidí, kteří o svém vytipování vůbec nemuseli vědět. (Tyto spisy zkoumala lustrační komise, vedená Jaroslavem Baštou; jen u 13 z 300 případů usoudila, že šlo o vědomou kolaboraci.) V roce 2001 český Ústavní soud schválil i prodloužení platnosti. Stát podle něj smí vyžadovat od lidí ve veřejné službě věrohodnou věrnost principům demokracie – byť soud dodal, že je "přesvědčen o dočasnosti lustračního zákonodárství" a jeho klesajícím významu v čase. Vztahuje se totiž jen na lidi narozené před 1. prosincem 1971.

2011: dvě procenta škraloupů

"Korektně a slušně udělaná lustrace by mohla trochu vyčistit vzduch – ale asi nic víc," uzavíral před dvaceti lety v Lidových novinách svou úvahu o lustracích Jan Sokol. "Stejně se budeme muset smířit s tím, že svobodná společnost roste pomalu a chemickým postřikem nevznikne." Loni vnitro vydalo 4183 osvědčení, z nichž 71 (necelá dvě procenta) bylo pozitivních. Letos je jich zatím 1971, z toho 36 pozitivních.

(TOMÁŠ NĚMEČEK) 

Nejnovější články

Obrázek - Zpátky do školy, aneb novela vyhlášky o inkluzi

Zpátky do školy, aneb novela vyhlášky o inkluzi

Obrázek - Oba rodiče mají stejné právo podílet se na výchově dětí

Oba rodiče mají stejné právo podílet se na výchově dětí

Potřebujete právní služby?

Jsme připraveni pro vás najít optimální řešení, a to uplatnit.

Kontaktovat